Při mé vůbec první návštěvě Brna jsem měla možnost poznat mnoho skvělých věcí, na které budu bezpochyby vzpomínat do konce svého života(i když mi toto tvrzení přijde trochu paradoxní mluvit o smrti když vám je teprve dvacet). Každopádně jsem tehdy byla ubytovaná se svým kamarádem Tomášem a jeho holkou Petrou v baráčku, který patřil Petřině známé a jejím kamarádům. Markéta, tak se ta známá jmenuje, je grafička a výtvarnice nebo nějak tak. S pár lidma dělá v Praze v nějaký galerii. Kromě toho, že pořádá výstavy, tak má ještě v Brně velice sympatickou hospůdku Duck bar. Jinak to je v oblasti Brna, které se říká Kamenka. No a tak se tedy stalo, že když jsme potřebovali ubytovat v Brně, tak nám bylo umožněno bydlet v tom baráčku hned vedle hospody. V tomto domku nikdo nastálo, nebydlí, přesto zde pořád někdo je, odhaduji tak podle toho, že vždycky když tu jsme, tak jsou věci jinak, než byly předtím. Celá moje první návštěva Brna se transformovala do podoby příběhu magického realizmu. Například když jsme poprvé byly v Duck baru, tak mě okamžitě okouzlilo to místo samo o sobě. Bezesporu, tady jde poznat stopa po ruce výtvarníka, co se týče barevného vymalovaní, světla v podobě záchodové mísy, či vystavených uměleckých děl po stěnách. Dokonce i hudba, která zde hrála byla fantastická, hráli zde většinu mých oblíbených kapel, které normální divák sice moc nezná, ale o to jsou to ve své sféře větší legendy. Prostě už samo to místo na mě zapůsobilo tak, že mi bylo celkem jedno, kde teda nakonec budu spát, protože jsme v té době zatím ještě baráček nenavštívili. Je pravda, že místo na vás může zapůsobit opravdu silně, ale bez jedné věci je toto kouzlo na nic, a to bez lidí. A právě zde jsem poznala pár skvělých lidí, kteří byli naladěni na stejnou vlnu. Asi nás spojovaly podobné zájmy jako filmu, umění, literatura hudba a tak podobně. Jak říkám Prostě mi toto místo učarovalo. Nemohla jsem si nic více přát, není totiž nad dobrý pokec nad pulitrem čerstvé točené Kofoly. ( ti kteří mě znají , tak vědí, že pivo není zrovna moje gusto). Tak jsme se po skvělém večeru přesunuji konečně do domečku. Což je místo s podobným kouzlem jako Duck bar akorát trochu jiným. Asi to bude tím, že se zde kloubí stáří domu, nábytku a nová doba v lidech , kteří toto místo navštěvují. Zkrátka kuchyňský stůl v podobě, starého šicího stroje, či modře namalovaní vana, matrace na spaní na zemi, 16 milimetrová promítačka v rohu místnosti či kombo napojené na discman místo reproduktoru. Žluté a modré stěny. Ten dům je jako černá díra z filmu Sebevrazi , příběh lásky. Kdykoliv se tady objevíte, tak věci jsou jinak, něž byly předtím a to platí i o knihách. Je to tím, že jak se tady mění lidé, tak sem přivážejí knihy, čtou je a přemystují, zapomínají tady ty své staré. Během mého putování tímto domem jsem narazila na Umění milovat od Ovidiuse to jsem dokonce viděla dvakrát, jednou v rohu místnosti a podruhé snad v koupelně. V kuchyni jsem jednou objevila obal od nějaké knihy od Voneguta, ale na knihu, jsem zatím nenarazila. Na jídelním stole byly taky Eseje od Prousta a mám dojem, že jsem někde zahlídla Tanec v pochované base. Nejhezčí na tom všem je, že je vidět, že to čtou lidé, protože jinak by se ty knihy nepřemisťovaly. Nutí nás přemýšlet, smát se plakat nebo prostě jen zabíjet dlouho chvíle. Někdo je přečte celé, někdo jen pár stránek někdo pár řádků, ale o to více získávají své kouzlo. Až někdy někde budete, ve správný čas na správném místě se správnými lidmi, zkuste taky někdy zapomenout knihu, třeba někdy taky nějakou najdete, věřím , že na světě bude více podobných míst a jako je toto, i když žádné nikdy nebude stejné. A těš už asi budu končit, protože jsem si sem přivezla knihu od Allena a nemůžu ji najít.
