Akvárium

V současné době sice žádné aktuální natáčení nechystáme(Alespoň do maturity ne),ale to neznamená, že by jsme nic neplánovali. Proto vám nabídneme malou ukázku filmové povídky připravovaného filmu Akvárium.Tento projekt se chystáme natáčet toto léto.

Davy lidí. Všude okolo se to jen hemžilo lidmi. Metro. Sedm hodin ráno. Páni s kufříky, ženy s taškami, děti jdoucí do školy. Důchodci jedoucí k lékaři. Proudy lidí a jedním tím proudem se nechala unášet i ona. Tuhle trasu znala nazpaměť. Jezdila jí dennodenně. Nemusela se ani koukat na cestu. Pět stanic metrem. Doleva. Po eskalátorech dolu. Rovně. Zase dolů. Doleva. Dvě stanice metrem. Šestatřicet schodů nahoru a pár metrů pěšky. Byla jako loutka. Robot. Bezvládný tělo, co se pohybuje s davem. S davem dalších bezvládných těl, která se automaticky přesunují z bodu A do bodu B. Jak v nějaké matematické úloze. Ale tato úloha nemá nikdy konečný výsledek.
Práce.Před osmou začátek. Ve dvanáct pauza a pak práce až do večera. „Proč mám dneska takový myšlenky?! Protože jindy nemyslíš! Tak to teď dělej taky. Soustřeď se na práci!Pak děláš chyby.“ říkala si sama pro sebe. Seděla v kanceláři a zapisovala údaje do počítače. Byla to malá místnost se stolem, dvěma židlemi a spousty polic s šanony.
Její stůl pokrývaly stohy papírů. Neustále sledovala hodiny, už aby bylo půl jedný. Podívala se na stůl. Měla tam ve stojánku fotku, kde byla s přítelem. Chvíli se na fotku dívala a pak ji položila obrázkem dolů. Oběd. Další hodiny práce.
Zase jde s davem. Proudy lidí. Pro změnu přesun z bodu B do bodu A. Tam a zpět. „Jsou to stejní lidé jako ráno? Kolik jich tu je? Sta? Tisíce? Jedou domů?“
Večer. Anna si jde lehnout do prázdné postele. V mobilu si čte sms. ZDRZIM SE V PRACI, NECEKEJ NA ME. Pokládá telefon na noční stolek. Zavírá oči. Vteřina, dvě. Zase je otevírá. Stejně nemůže spát. Sleduje, jak akvárium tvoří odlesky na zdi. Pak se její pohled přesune na akvárium. „Jsme jak ty ryby,“ pomyslí si. „Pořád sen a tam s proudem,“ dodá nahlas,
“ Nikdy se nezastavíme.“ Lehla si a přikryla se.
Žádný pronikavý zvuk. Ticho. Prudce otevře oči. „Já jsem zaspala!!!“ Všude bylo světlo. Rychle se zvedla. Běžela do koupelny. Oblékla se. Trochu upravila a pak jen sebrala věci a utíkala do práce.
Proudila s davy. „To se nemůžou hejbat rychleji?“ Netrpělivě sledovala lidi před sebou. Po chvíli už to už nevydržela a rozešla se nahoru po eskalátorech. „S dovolením!“ Z ničeho nic ji začal zvonit telefon. Začala ho hledat v kabelce. Konečně ho našla a zvedla ho. „Prosím, ano,já vím, moc se omlouvám, ale zaspala jsem. Ano, já vím.“ Ukončila hovor. Stála tam uprostřed davu, nevěděla, kde je. Rozhlížela se, ale tady být neměla. Během hovoru musela jit špatným směrem. Okolo ní proudily davy lidi. Jenom ona stála. Narážely do ní. Stála tam a zmateně se snažila v tom chaosu rozpoznat, kde je. Byla někde jinde opačným směrem. Stála tam a zmateně hledala označení stanice, kde byla. Vylezla nahoru z metra . Rozhlížela se, kde je. Někde na okraj, v téhle části města nikdy nebyla. Podívala se na hodinky. 8:36. Je pozdě, Znovu ji zvonil telefon. Na displeji blikalo velkými písmeny MAGDA, PRACE. Na jeden okamžik se podívala na blikající displej a pak na červené tlačítko a telefon zamáčkla. Chvíli přemýšlela a pak telefon vypnula. Konec. Telefon schovala do kapsy od kabátu. A znovu se pořádně rozhlédla. „Nikam nemusím.“ řekla ne moc přesvědčivým hlasem, spíše jako povzdech.Chvíli sledovala lidi proudící ven z výlezu metra. „Nikam nemusím.“ zopakovala, tentokrát již o něco přesvědčivěji. Pak se prostě vydala rovně rovnou za nosem. Po chvíli bezvládného bloudění se vrátila zpátky do metra.